T-S 54 NAD DRÁHOU

​

ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ ​

​

 

CESTA K VÝSTAVBĚ
Když v roce 1918 skončila 1. světová válka a vznikla mladá Československá republika na troskách Rakousko-Uherska, museli se členové české organizace Sokol,  navrátivší českoslovenští vojáci a legionáři ihned zapojit do dalších bojů. Došlo k bojům v českém pohraničí, kde část německého obyvatelstva vyhlásila nezávislost, boje s Polskem o Těšínsko a boje s Maďary o část Slovenska a Podkarpatské Rusy.
Ve všech těchto střetech i přes početní nevýhodu naši předci zvítězili. A to předurčilo naše budoucí nepřátele, kteří sice uzavřeli mírové dohody, ale nezapomněli. 
Představitelé našeho státu si byli tohoto  budoucí nebezpečí vědomi a proto se snažili uzavřít několik spojenectví, která by zaručovala, že nezůstaneme v případném boji sami. Bylo uzavřeno spojenectví s Jugoslávii a Rumunskem, tato koalice byla označována jako Malá dohoda. Dále jsme měli spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem. 
Při pohledu na mapu ovšem bylo všem zřejmé, že než by „ostrovu demokracie ve střední Evropě“ přišel některý z jeho spojenců na pomoc, tak by pravděpodobně již bylo pozdě. Začalo se tedy uvažovat o možnostech, jak zachovat bojovou sílu československé armády do příchodu našich spojenců. S nástupem Adolfa Hitlera v Německu k moci v roce 1933 se stalo zavedení nové koncepce obrany pro Československo životní nutností. 

Byly uvažovány dvě zcela odlišné koncepce možné obrany. První možností bylo modernizovat a zejména mechanizovat československou armádu a udělat z ní vysoce mobilní sílu, která by byla schopna pružně a rychle reagovat na vpády nepřítele. Druhou možností bylo vybudování mohutného opevnění, které by se táhlo po celé ohrožené hranici. Je nutno říci, že republika byla tehdy schopna realizovat obě koncepce. Nakonec byla vybrána varianta opevnění a to z několika důvodů. Naším velkým vzorem byla Francie, která realizovala výstavbu opevnění na své východní hranici s Německem a Itálii již ve 20. letech 20. století a tento spojenec nám samozřejmě doporučil právě výstavbu obdobného opevnění. Dalším argumentem byla dobrá surovinová základna, velké množství schopných stavebních firem a zejména možnost využití vhodného terénu v našem pohraničí. 

 

ORGANIZACE

Rozkaz k zahájení realizace plánu opevnění republiky byl vydán 21. července 1934. Na podzim téhož roku byl z rozkazu náčelníka generálního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího proveden terénní průzkum budoucí linie opevnění. 
20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování v čele s armádním generálem Ludvíkem Krejčím. Vykonávala činnost řídící, zabezpečovala finanční prostředky, personál a materiál. Dále bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací v čele s brigádním generálem Karlem Husárkem. Bylo výkonným orgánem a realizovalo provádění opevňovacích prací. 

Pro řízení samotných prací byla v jednotlivých stavebních úsecích zřízena ženijní skupinová velitelství. Stavební úseky se dále dělily na jednotlivé podúseky, které se přidělovaly vždy jedné stavební firmě, která vyhrála výběrové řízení v daném úseku a následně realizovala stavební práce. 
Dohled nad dodržováním stanovených standardů kvality stavebních prací vykonával vojenský stavební dozor. Sestávající z ženijního důstojníka a několika jeho pomocníků. 
 

VÝSTAVBA
První postaveným objektem byl pěchotní srub MO-S 8 "Dvůr Paseky" u Bohumína. První objekty našeho opevnění byly silně inspirovány objekty francouzské Maginotovy linie.
Protože nejvíc důvěry bylo vkládáno do objektů těžkého opevnění byla realizováno jejich výstavba přednostně a to v nejvíce ohrožených úsecích ve Slezsku, v severovýchodních Čechách, na předmostí Bratislavy a u Komárna. 
Celkově bylo plánováno s výstavbou 17 tvrzí, 1276 těžkých objektů a 15.463 objektů lehkého opevnění. Náklady měly dosáhnout částky 10,9 miliard korun a dokončení poslední etapy výstavby bylo plánováno až po roce 1946